Jak Jan Šembera stavěl zámek v Bučovicích

To bylo za časů, kdy páni šetrně hospodařili na svých statcích, statečně bojovali s Turky i jinými nepřáteli, odvážně se vydávali na lovy do divokých lesů, vesele se bavili s něžným pohlavím a urputně bránili své cti se zbraní v ruce. Žili životem plným a pestrým, avšak nezapomínali ani na obdiv k dobrému umění, na mírné rozjímání filosofické a náboženské a na patřičnou reprezentaci politickou. Z té příčiny také pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic pomýšlel vystavěti v Bučovicích nádherný zámek, aby mu nebylo rovného daleko široko.

Dal navoziti staviva na kopec nad městem a tu začali s přestavbou dosavadního starého hradu. Ale dílo zle vázlo. Každé ráno našli zedníci zdi povalené a kamení skutálené dolů do bažinatého údolí kolem říčky Litavky.
Pan Šembera velmi se zlobil nad kaženou prací, dal hlídati stavbu strážemi. Když ovšem stráže uzřeli, že se přihrnula v noci družina čertů a s křikem počali stavbu ničit, stráže ve strachu utekly a již nechtěly choditi na noční hlídky.
Proto se rozhodl pan Jan Šembera, že zanechá stavby na kopci a zbuduje zámek na okraji města v močařině poblíž řeky. Do bažiny mnoho dnů zaráželi těžkými berany mohutné, přišpičatělé kmeny dubové - jehly čili piloty, kmen vedle kmene a na rovině z jejich čel teprve začali stavbu z kamene a z cihel, a to napřed zdi obrácené k východu. Sotva zeď vyrostla poněkud do výšky, začala se hroutiti. Rozebrali ji tedy, začali nanovo stavěti, ale bourala se zase.
I myslil pan Šembera, že tu zase čert škodí, ale nebylo tomu tak. Jednoho dne šel kolem poutník ze svaté země, sledoval stavbu velikou a pravil že ví, jaká je rada, aby se zeď nehroutila. Chce-li mít pán stavbu pevnou, ať prý zazdí do základů nějakého hodného člověka; že jinde také tak udělali a osvědčilo se. Pan Šembera jak tu radu slyšel, tuze se nad ní podivil, poděkoval poutníkovi a se slovy, že když pouť svatou vykonal, jistě je dobrým člověkem, nechal ho do základů zazdíti. Hned nato se zdi rozpadat přestaly a pak už bez obtíží zámek postavili, jenž pevně a majestátně se dodnes v údolí tyčí. Východní strana je jen patrová, poněvadž pan Šembera přece této straně nedůvěřoval. Ostatní tři strany o patro vyšší, takže jsou hned od rána sluníčkem prohřívané a jsou bohatě arkádami zdobené, že srovnatelné by člověk těžko hledal.

Šemberův souboj

Bučovský pán, urozený pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic, byl věrným synem své rytířské doby: šermířské zápasy, jízdy na koních, lovy, dobrodružství s krásnými paními, hostiny, pitky a bitky vyplňovaly jeho zájem a zabíraly čas jemu, jako ostatním bohatým synkům šlechtickým. Tyto kratochvíle neskončily však vždycky dobře.
Pan Šembera měl ve středu před nedělí Jubilate roku 1581 v bytě svého rožního domu v Brně v Minoritské ulici přátelskou návštěvu několika paní a pánů. Rozmlouvali u otevřených oken. Najednou se ozvaly z ulice nějaké výkřiky. Pohlěděli a uzřeli, že venku proti oknům stojí několik šlechticů a pohlížejí k Šemberovu bytu. V popředí skupinky poznali pana Zikmunda Prakšického ze Zástřizl, který, zřejmě podnapilý, rozkročen činil rukama proti panu Šemberovi urážlivé posunky a vykřikoval: "Frejíři nešlechetný, bodej tě zjasna zabil hrom!"
Šembera mu shora odpověděl: "Troupe nevážný, dej mi pokoj, nemám s tebou nic činiti!"
Ale Prakšický vytrhl rapír a švihaje jím zase vyvolával: "Neschovávej se, frejíři, za sukně! Jsi-li dobrý, pojď a postav se mi!"
Zrudlý hněvem z urážky, seběhl Šembera po schodišti, vyrazil na ulici proti Zikmundovi, zbraň svoji vytáhnuv a již rapíry zazvonily v prudkých skříženích. Bučovský pán byl vyhlášeným šermířem, proto nepochybovali přihlížející o vítězství Šemberově. A vskutku za několik okamžiků vyletěl Prakšickému rapír z ruky. Svědkové pak vypověděli, že když se Zikmund pro rapír shýbal, probodl jej rozhněvaný Šembera, že Prakšický na místě vypustil ducha. Jiní svědkové však vypověděli, že souboj jinak proběhl a Šembera se jen čestně bránil výpadům Zikmundovým.
Šembera byl pohnán za to před soud bratrem zabitého Zikmunda Jindřichem ze Zástřizl, pánem na Buchlově.
Soudní pře se vlekla dlouho a obracela se v neprospěch Šembery. Byl však z ní náhle vysvobozen: žalobce Jindřich ze Zástřizl byl příštího roku v lese pod Buchlovem probodnut dýkou od vlastního myslivce.
Nebylo vyšetřeno, čí návodem byl zločin proveden.
Ale bylo vyslovováno podezření, že vrah byl najat Šemberou nebo snad i krásnou chotí Jindřichovou, o které bylo známo, že měla tajného milence.

Pan Šembera a minorité

Páni z Boskovic velmi přáli klášteru a kostelu minoritů v Brně. Vyhlédli si je za místo posledního odpočinku pro členy svého rodu. Jeden z předků pana Šembery učinil prý poslední vůli, podle které měly všecky statky rodiny Boskovických připadnouti minoritům, kdyby rodina ta vymřela po měči. A byly to statky velké a rozsáhlé, hojně vesnic, několik měst a hrady i zámky, neboť rod Boskoviců patřil k nejbohatším na Moravě.

Závěť byla odevzdána klášterníkům a ti ji jako drahocenný majetek pečlivě uschovávali. Panu Šemberovi dělala ta závěť velké starosti, poněvadž právě on neměl žádných potomků, toliko dvě dcery. A byl by rád svým půvabným dcerám Anně a Kateřině zachoval všecek rodový majetek nezkrácený. Cítil, že mu zdraví neslouží a že se asi brzy rozloučí se světem. Přemýšlel, jak učiniti neplatnou onu nešťastnou závěť svého předka.
Jednoho zimního večera zabušil na dveře minoritského kláštera zvlášní jízdní posel se zprávou, že se pan Šembera na smrt roznemohl a poněvadž by si přál před smrtí své statky pozemské uspořádati, nemá kvardián meškat a hned přibýt na Bučovice, s sebou pak všechny důležité listiny vzíti. Kvardián nic nemeškal a ještě v noci ve velkém mraze a chumelení vypravil se na zámek bučovický.
Host zastal pána zabaleného v dekách, choulícího se v lenošce u krbu, z něhož mocný oheň sálal příjemné teplo do komnaty.
"Vítám tě, důstojnosti," přivítal pan Šembera slabým hlasem příchozího a nařizoval sluhovi: "Postav sem křeslo panu kvardiánovi, přines stůl a přichystej občerstvení!"
"Díky - díky!" - ukláněl se kvardián. "Bůh tě potěš, pane Šembero - jak pak je se zdravím?"
"Ach, špatně. Dnové mého života jsou již sečteni."
"Netřeba zoufati - dokud jest duše v těle; spoléhej na milost Boží," těšil kvardián - usedaje do měkkého křesla ke krbu.
"Pane kvardiáne, zdalipak jsi přinesl tu listinu, abych mohl do ní nahlédnouti?" ptal se Šembera hosta a zraky mu planuly.
"Arciť, arciť že přinesl" - kvardián přinesl z pláště pouzdro a podal je panu Šemberovi.
Mezitím připravil sluha stůl s jídlem a nalil do pohárů vína. A promrzlý, cestou utrmácený kvardián rád přijal pohostinství páně Šembery a chutě se pustil do teplého jídla.
Pan Šembera otevřel pouzdro, vzal listinu s visutými pečetěmi a nahnul se nad krbem, aby lépe viděl, když vtom mu listina z ruky vypadla a v krbu chytla jasným plamenem. Kvardián vyskočil, převrhl stůl, rozlil víno a jídlo se rozsypalo po podlaze a přiskočil ke krbu aby listinu zachytil, ale marně si ruce popálil, listina již byla ta tam.
"Ach odpusť milý pane, ale sám vidíš, ruce se mi třesou, že ani listiny v nich neudržím. Kvardián zíral na Šemberu a nemohl uvěřiti tomu, čeho byl svědkem. Šebmera však pokračoval: "Pro tvůj klášter jsem však i já odkaz připravil a nechal sluhu přinést novou listinu. Kvardián se jal číst novou závěť a polohlasem si mumlal, "jeden lán pole ve vsi Maloměřicích, item naši zahrádku ve vsi Reslůvce, item 366 zlatých, za něž vždy v den naší smrti svatá mše zádušní sloužena býti má ... promiň pane, ale tyto věci nejsou na roveň tomu, co tvůj děd blahé paměti klášteru byl odkázal." "Jakpak medle měl bych já věděti, co bylo v listině, již před tvými zraky pohltili plameny? Bránil se Jan Šebmera, kterému už se viditelně ulevilo, že i vstal a chodil po místnosti.
Host pohněvaně odejel a pan Šembera si mnul spokojeně ruce, že zachránil dcerám krásné statky. Zažil ještě radostné přípravy ke svatbě jejich a zemřel 30. dubna 1597.